V Česku jsou jen heterosexuální politici. Nebo ne?

10. květen 2017

„Jsem gay a ucházím se o vaše hlasy.“ S takovou větou před voliče zatím nepředstoupil žádný český politik. Naposledy média informovala o vystoupení ministryně pro místní rozvoj Karly Šlechtové. Na pražském Queer Ballu v polovině března řekla, že pokud se hovoří o LGBT komunitě, hovoří se i o komunitě její. Jestli se ale jednalo opravdu o veřejný coming out, o tom můžeme jen spekulovat...

Pokud se z tuzemských politiků někdo ke své homosexualitě přihlásil, bylo to spíš z donucení než ze svobodné vůle. Třeba bývalý ministr dopravy Gustav Slamečka šel veřejně s pravdou ven až poté, co ho za gaye označil odborářský boss Jaromír Dušek, který prohlásil, že se „na půdě Českých drah bojí ohnout pro tužku na chodbě“.

Podobnou zkušenost má i zakladatel známé cestovní kanceláře Václav Fischer, který v roce 1999 kandidoval do Senátu. Při tvrdé předvolební kampani se na billboardech objevily nápisy: „Homosexuál v Senátu? Proč ne. Václav Fischer do Senátu. Čtyřprocentní menšina.“ Fischer reagoval v rozhovoru pro Mladou frontu Dnes slovy, že jeho orientace je bohatší. Jeho život prý doprovodilo mnoho žen a také několik mužů. V senátních volbách nakonec zvítězil.

V zahraničí je to běžné

I příklady ze zahraničí ukazují, že „vyoutování“ nemusí znamenat konec politické kariéry. A to ani v konzervativnějších zemích. Stačí se podívat třeba k našim severním sousedům. V Pomořansku u Baltského moře leží skoro statisícové město Słupsk. Vede ho první polský starosta, který se otevřeně hlásí ke své homosexuální orientaci. Svou politickou kariéru ale Robert Biedroń nastartoval už v roce 2011, kdy se dostal do polského Sejmu díky preferenčním hlasům. Kandidoval tam jako obhájce práv sexuálních menšin.

Otevřeně se k homosexualitě přihlásil taky poslanec britského parlamentu za konzervativce Mike Freer. Že by jeho strana byla homofobní partají, jak se někdy uvádí, sám odmítá. Jeho řeč při schvalování zákona o manželství osob stejného pohlaví přispěla k tomu, že zákonodárci v červenci roku 2013 normu schválili.

Lesby - gay - queer

Coming out nepoškodil pověst ani bývalému německému vicekancléři a ministru zahraničí Guidu Westerwellemu. Svůj coming out provedl tak, že v roce 2004 přivedl svého partnera na oslavu padesátin kancléřky Angely Merkelové. Voliči mu to za zlé neměli. O pět let později totiž zajistil Svobodným jako šéf strany návrat z opozice.

Své dlouhodobé soužití se ženou netajila ani předsedkyně islandské vlády Jóhanna Sigrudardóttir. Jako jedna z prvních zájemkyň dokonce využila tehdy nového zákona, který povoluje sňatky lidí stejného pohlaví. Homosexualita první ženy v čele islandské vlády obyvatele ostrova podle průzkumů nezajímá.

Čtěte také

God save the (gay) king

Ještě dál zašli Britové. Po narození syna vévodkyně Kate a prince Williama proběhl v zemi průzkum veřejného mínění, který si nechala zpracovat organizace bojující za práva LGBT komunity Stonewall. Vyšlo z něj, že pokud by byl George homosexuál a stanul na královském trůnu, většině obyvatel Velké Británie by to nevadilo. Konkrétně z průzkumu vyšlo, že 83 % Britek a Britů by mělo k případnému homosexuálnímu nebo bisexuálnímu králi neutrální, vstřícný, nebo dokonce velmi vstřícný postoj.

Koho to zajímá?

Ve vzduchu visí otázka, proč by měl kdokoliv svoji sexualitu vůbec veřejně deklarovat. Důvody jsou k tomu nejméně dva. Coming out známé osoby může zlepšit postavení sexuálních menšin v očích veřejnosti. Každý coming out významného člověka rozpoutá ve společnosti debatu, která může pomoct v porozumění jiným orientacím nebo genderovým identitám. Každý takový akt má potenciál rozbít mýty, překonat strach z neznámého a zúžit tak i prostor pro nenávistné komentáře nebo absurdní argumenty. A platí to i naopak. Přihlášení známého politika, oblíbené sportovkyně nebo třeba úspěšné herečky k jiné, než heterosexuální orientaci, může usnadnit životní období těm, kteří zrovna zápasí se svojí vlastní identitou.

Dalším důvodem může být případná vydíratelnost. To je třeba případ Martina Krafla, bývalého mluvčího prezidenta Václava Havla. Ten svůj veřejný coming out provedl v roce 2000. Podle jeho slov kvůli tomu, že ho začal pronásledovat jeden bulvární deník. Obával se toho, že na něj zaútočí vykonstruovaným skandálem. Ke zveřejnění své sexuality si vybral Lidové noviny. Kvůli rozhovoru se s redaktory sešel několikrát. Dva dny předtím, než měl text vyjít, prý ztratil odvahu. Popsal to jako hodiny strachu. V den, kdy rozhovor vyšel, odletěl ranní linkou za svým přítelem do Londýna. Když se po čase vrátil zpátky, byl prý ohromen, jak velkou pozitivní reakci jeho veřejné přiznání vyvolalo.

Homosexuálové - gay - queer

Co tedy brání českým politikům v coming outu? Důvodem samozřejmě může být to, že se na tuzemské politické scéně žádní LGBT lidé nepohybují. Jiné, mnohem pravděpodobnější vysvětlení nabízí bývalý ministr pro lidská práva Jiří Dientsbier. Ten před časem řekl, že atmosféra uvnitř stran je machistická. Mezi LGBT politiky tak může panovat obava ze ztráty pozice ve straně.

Jak to doopravdy je, se ale můžeme dozvědět jen od prvních českých politiků, kteří se pro coming out rozhodnou ze své vlastní vůle. Zatím na ně ještě čekáme...

autor: Filip Titlbach
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.