Vytrhli mě z mého života
„Cítila jsem to od dětství,“ říká na úvod Zara. Její první vzpomínka je na to, jak jí máma pořídila kočárek s medvídkem. V tom období ještě vůbec nevnímala genderové rozdílnosti. „Dělala jsem, co mi bylo příjemné. Máma mi dokonce koupila sukni. Měla jsem šťastné dětství až do šesti let.“
Základní škola jí změnila pohodový postoj – musela se vejít do škatulky. „Jak to, že mi teď všichni říkají, že jsem kluk? Nikdo se mě nezeptal, jak to cítím.“ Zara byla automaticky zařazena mezi chlapce a očekávalo se od ní typické chlapecké chování. Pro ni byly tyto požadavky nanejvýš nepřirozené. „Navíc se změnila i máma, okolí na ni tlačilo. Dokonce i její sestra se divila, jakým způsobem mě vychovává. Máma z toho byla dost smutná.“
Rovněž nepříjemnou zkušeností byly hodiny tělocviku, kdy musela chodit do chlapeckých šaten. Sice vypadala podobně jako ostatní hoši, ona se tak nikdy necítila. Základní škola pro ni proto bylo nejhorší životní etapou. Konečně v deváté třídě si postupně vydobývala svou skutečnou pozici ve společnosti a formovala si svou realitu – například začala celkem sebevědomě říkat, že se jí líbí muži.
Vidím v tobě ženu
Situace na střední škole byla jiná. Zara si nemusela projít coming outem, všichni kolem ní to tak nějak tušili a brali normálně. „Byla jsem spokojená,“ zpětně tu dobu hodnotí a dodává, jak se tehdy oblékala: „Často jsem nosila unisexové oblečení.“ Její tehdejší vystupování nevadilo ani učitelům, se kterými měla dobrý vztah, ani spolužákům či vrstevníkům z ostatních tříd. „Respektovali mě.“
V období střední školy se stalo něco, co ji zasáhlo, avšak velmi pozitivně. V průběhu několikaměsíční školní praxe v blízkém městě se skamarádila s jedním chlapcem, heterosexuálem. Logicky mezi nimi nemohl vzniknout žádný intimní vztah, ale dotyčný jí jako první řekl, že v ní vidí ženu. Následně se z nich stali dobří přátelé. Do té doby si samozřejmě byla vědomá toho, že se působí feminně, ale najednou ji trkla nová skutečnost. „Bylo to pro mě wow! On to ve mně fakt někdo vidí. Ale v té době jsem se to ještě bála nějak řešit, nechala jsem to tak.“ Sama se sebou byla spokojená, ale navenek nechtěla s nikým nic řešit.
„Nikdy jsem se nebrala jako gay. I když jsem byla v období, kdy mě okolí vnímalo jako chlapce, nevnímala jsem se tak. Věděla jsem, co na svém těle vylepšit. Štve a mrzí mě, že média často trans ženy popisují jako někoho, kdo se narodil v mužském těle. Ale co je mužské a co je ženské? Já jsem se sice narodila s penisem, ale to je úplně irelevantní – to přece nemění nic na tom, že jsem žena.“
Vysokoškolský paradox
Maturitou skončilo Zařino šťastné období střední školy a bylo na čase jít na vysokou. Překvapivě se rozhodla pro místní katolickou univerzitu. Zara chtěla být učitelkou, studium pedagogiky ve Spišské Nové Vsi jí umožňovala pouze tato škola. „Udělala jsem to, protože bych v jiném městě musela bydlet na internátu a to ve mně vzbuzovalo nepříjemné vzpomínky na základní školu.“ Nicméně po čtyřech semestrech se rozhodla studium ukončit, protože se nadále nezvládla ztotožňovat s náboženskými praktikami, například s chozením na mše.
Následně se odstěhovala od své mámy a začala pracovat v baru jako číšnice. Zara se rozhodla, že bude testovat společnost kolem sebe. Tehdy už několik měsíců používala make-up a nově se začala malovat řasenkou. „Čekala jsem na reakci lidí, ale nebyly žádné. Na jednu stranu jsem byla ráda, že nikdo neměl hloupé připomínky, ale na druhou stranu mě to i trochu mrzelo. Říkala jsem si, co ještě mám udělat, aby si toho ostatní všimli?“ Po dvou letech za barem změnila práci.
„Vzali mě do jistého obchodního řetězce, kde jsem pracovala v administrativě. Postupně jsem komunikovala s veřejností, s vedením firmy, začala jsem se věnovat personálním věcem, brigádníkům.“ Měla štěstí na svou šéfovou – rozuměly si nejen pracovně, ale také osobně. Jednou za Zarou přišla a řekla jí, že pokud si chceš žít svůj život, tak ať ho žije, a že u ní má plnou podporu. „Ten rozhovor byl zlomový. A taky jsem měla jistotu toho, že nepřijdu o práci.“ Konečně mohla žít, jak vždycky chtěla, ale najednou nevěděla, jak na to.
Facka od doktora
Zara se odhodlala ve 28 letech. První krok byla návštěva obvodní lékařky, které vysvětlila, co má na srdci. „Doktorka se na mě podívala a řekla, že mě tu čekala už před pěti lety.“ Zara byla samozřejmě zaskočena, lékařka na ni začala chrlit informace, které ji pomohou v následujících krocích změny pohlaví. „Měla jsem štěstí, její dcera je psychiatrička, tehdy seděla o patro výš, rovnou mě k ní objednala.“ Ta ji řekla, že potřebuje navštívit sexuologa. Bohužel, ve Spišské Nové Vsi nikdo takový nebyl, proto Zara jela do nedalekého města. „Najednou jsem byla nadšená společností, že přesně věděla, co chci.“
Nicméně návštěva sexuologa – který by tomuto tématu měl rozumět a měl by se mu věnovat – ji skutečně zaskočila. „Dost nepříjemně mi řekl, že on se tomu nevěnuje, že na to nemá specializaci a že mám jít za někým jiným. Kdo jiný by na to měl mít specializaci než právě sexuolog?“ Než ji doktor stihl vyrazit z ordinace, dal ji alespoň kontakt na jinou, specializovanou odbornici.
V tom období Zara začala používat ženský rod. „Pro mě osobně to nebylo vůbec náročné, ale pro lidi jsem začala být zvláštní. Bylo vtipné sledovat tváře lidí například v práci, kde mě do té doby znali jako mladého pána, ale najednou jsem je opravovala, že jsem slečna nebo mladá paní.“ Většina jejích kolegů neměla žádný problém s akceptováním, ale jak to už bývá, vždy se najde někdo, kdo se musí odlišovat svým netolerantním chováním. „Jedna kolegyně odmítala můj ženský rod, dokonce mě znevažovala před zákazníky, kteří se se mnou bavili jako se ženou, ale ta kolegyně mě stále brala jako muže.“ Ostatní kolegové se Zary zastali a dostala od nich obrovskou podporu.
Lidé nejsou stromy
„Situace na Slovensku je velmi zlá. Slovenští lékaři si naplňují své stereotypní představy o tom, jak má vypadat muž a žena na trans lidech. A stát s tímto problémem vůbec nic nedělá.“ Zara na podzim 2014 kontaktovala organizaci TransFúzia, konkrétně její prezidentku Rominu Kollárik. Zara se tak díky tomuto setkání seznámila s lidmi, kteří jí byli oporou v následujících měsících a kterých si doteď nesmírně váží.
Jejich spolupráce se rozvíjela, až Zara sama vstoupila do TransFúzie. Tým organizace dělá mravenčí práci, kterou bohužel stále nevidí ti, kteří mají moc něco změnit – především stát a lékaři. „Doktoři na Slovensku mají nad trans osobami moc. Každý z nich postupuje jinak. Přijde mi, že nás berou jako stromy – vidí strom, který někde roste, a aby mu dali relevantnost, potřebují ho nějak osekat, protože takhle má vypadat.“
Každý člověk se umí identifikovat
„Slovenské matriky ke změně rodu, jména a rodného čísla vyžadují nucenou kastraci. To znamená, že všichni trans lidé musí podstoupit operační zákrok, který z nich udělá neplodné osoby. Organizace spojených národů toto označuje za mučení. Konkrétně Slovensko vyzvala k odstranění těchto praktik, ale Slovenská republika se tváří, že se nic špatného neděje.“ Ne všechny trans osoby se chtějí nechat přeoperovat. Zara tuto operaci podstoupila, protože to sama chtěla – v rámci vylepšování vlastního těla. „Ale nemít možnost výběru je kruté a nelidské a pro mě nepochopitelné.“ Zara zapadala do stereotypních představ lékařů, proto její tranzice proběhla bez problémů. Ne všichni ale takové štěstí mají.
„Když postavím do řady deset žen a zeptám se jich, jak se jako žena cítí, každá odpoví něco jiného.“ Spousta trans osob zažila smutné příběhy, ale ne proto, že jsou trans, ale kvůli tomu, jak se k nim ostatní stavěli. „Nejsmutnější je to samozřejmě tehdy, kdy se k tomu negativně postaví rodina. Jistou zkušenost s transfobií (link na článek o pohřbu) v rodině mám bohužel i já.“ Kromě několika rodinných příslušníků ji rodina respektuje.
Všichni řeší, jaký mám genitál
Poté, co Zara získala doklady na správné jméno a pohlaví, nastala nová situace – lidé se jí začali ptát, jestli má penis nebo vagínu a jestli už byla na operaci. „Někteří říkali, že dostatečnou ženou budu až tehdy, kdy budu mít vagínu.“ Zara je zhrozena ze společnosti, která jakoby jí nutila k tomu, aby mluvila o tom, co má v kalhotkách. „Společnost je nastavena tak, že všechno se zužuje na penisy a vagíny. To je hrozné! Ale já, když se bavím s lidmi, tak se přece nebavím s jejich genitáliemi.“
Na závěr nás ještě zajímalo, jak se Zaře daří ve vztahu: „Mám přítele, ve kterém jsem našla všechno, co jsem vždy hledala – lásku, důvěru, oporu, pochopení a úctu. Nikdy mě nepovažoval za sexuální objekt, jako jiní muži, kteří mi projevovali náklonnost, a nebylo jich málo. Doteď jsem něco takového ve svém partnerském životě necítila. Upřímně říkám, že jde o spřízněnou duši a že ho miluju nadevše.“